SLUNCE. (II.)

Na rozcestí ty stojíš všech světů,

Slunce! Duch zrání jsi. Smrt jsi i mor.

Záhuba slabých lidí a květů,

které tu nevzrostly pro boj a vzdor!

Vítězi, šípy jenž přepad’ jsi svými

železnou vůlí kalenými

ohromný vesmír, neznaje ztrát

voláš v svět: vládnout, vším pronikat...

Výbojný dobyvatel jsi dravý!

Jásot máš vítěze, hradbou jsi vnik’

do světů, pokořit zjímané hlavy,

epochy velké účastník.

Bohatství přehlížíš, dosud ti cizí,

ale jež patří ti od včíra.

Ovoce po prvé čin tvůj sklízí,

poklady v domech si otvírá,

školy i chrámy i věže i sklepy.

Zabíráš vše, jsi záměry slepý,

kterak nést budoucí svobodu

z pokory dobytých národů.

Kterak jich k činům vzepnout sílu,

všeho se zmocňuješ, vědom svých cílů...