SLUNCE. (III.)

Pronikat učíš a ke dnu až vésti.

Ohraničit až za světy hvězd.

Svítíš, by nejmenší lidské štěstí

pro sebe, ze sebe mohlo kvést,

ohraničeno však s osudy vesmírnými,

spiato tisíci svazky tajemnými,

tisíci křižovatek a cest.

Trpělivé! Ty vracíš se denně,

procházíš cestami pevniny

rozžhavit krve své ohnivým varem

horstva a moře a lesiny,

zem až pak pokorně, unaveně,

vpije tvá světla shaslá a kosá,

noc kdy v kraj padá a do trav rosa...

A že vždy cítí se připoutanou

země, jak milenka polibků chtivá,

nastaví líc svou a zpod slz se dívá,

aby zas zítra líc nezlíbanou

zlíbat si dala. A věrná věčně

zářila tvými dny nekonečně...

Věčný a věrný Milenec

k smrti až miluješ mlčící Milenku,

líbáš ji v objetí, šílenec,

v posledním žáru. V bezvědomí

duši jí vyssáváš. Chvílenku

nekřikne nic a nevzdychne.

V okamžiku svět utichne...

Staletí míjí... Věky se lomí...