SLUNCE. (IV.)

Tam, kde jsi včera bylo,

kde jsi se skrylo, tam opět jsi zazářilo,

tkát a tkát života velké dílo...

Na horských štítech, jež mlčením svírá

ledovec, léta tající,

zapálíš plameny všehomíra

do všech stran světů vlající.

Miluješ mlčení stejně jak slova,

obé je život, v nich přikázání jsou Mojžíšova,

pro lidský výboj i vzrůst i řád...

Života velké dílo tkát!...

Vysílat proudy, jež tepelně buší

na pouštích stejně jak v ohnisku duší,

paprsků svojich věčnou hrou...

Neboť to, o čem sní samotář, není:

od žití zdánlivé odloučení,

všecko je nadzemskou milostí tvou

harmonickou jen jednotou...

Milováno a čekáno vítáním,

čnícími horami, zlatým svítáním,

příbytky vítáno a vším, co skrývá

trochu jen štěstí, jímž naděje zpívá,

kráčíš a líbáš a tkneš se a z objetí

tvory a věci pak musíš zas pouštěti

od štědrých života darů

v tragiku smrti a zmaru...