Slunce moje!

Husté, vlhké, těžké mlhy

vláčely se nad mou plání,

úzko bylo v jejich chladu,

teskno, smutno k umírání.

Obzor, blankyt ztratil se mi,

zmizela mi cesta v mlze,

radost, kterou duše měla,

rozplynula v hořké slze...

Kde to slunce, jež by mlhy

rozptýlilo teplem svojím,

kde ten paprsk, v jehož záři

smutek choré duše zhojím? – –

Jarní den byl. Zlaté slunce

na obloze bez oblaků –

a mně vzplálo slunce žití,

drahá duše, ze Tvých zraků.

Vidíš, jak ta mlha padá,

rosou na travách se sráží?

Ó, buď při mně, duše drahá,

budiž mého štěstí stráží!

Viz, jen pohled Tvůj mně zasvit’,

už je smutku po prokletí –

šedý skřivan, duše moje,

s písní blaha k Slunci letí!