Slunce na západu.

Jest na západu moje slunce nyní,

na západu se s moře krajem stýká,

sláň příbojová k domu žití stříká

a tmavá peruť jako mrak jej stíní.

Pad’ ještě pablesk do pustnoucích síní,

krok něčí jde a prázdnem duní, zniká;

teď zrezavělý zámek uzamyká

a všem, kdož kolem jdou, dům strachem činí.

Ó slunce mého žití! – jak se chýlíš,

či shasneš ve tmách jako jiskra žhoucí,

neb samo nesmrtno (snad doufám příliš),

síň jinou ozáříš, kde ze tmy nitra

dnes nezrozené srdce čeká jitra

a mé jak stichne, poprv začne tlouci?