SLUNCE, Ó SLUNCE, MOHLO BY NĚKDY ZAPOMNÍTI?

Na stráních žlutých jeřáby rudě se ještě smějí,

olova tíže však s nehybných mraků na zem padá.

Chladná a prázdná, němá dolina neradostná,

churavá chmouří se víc a nezvratně mře a svadá.

Žlutě skvrnaté háje vyčnívají v mlhu,

jakoby zřídlými barvami chválu lásek svých pěly,

ztrávené v radostech síly vybouřené vášně

jakoby v mlčícím tichu ozvati se chtěly.

Ze srdce prolomit touží se ono mlčící ticho

zavřené, děsící, které, zdá se, že vesmír hlídá.

Něco jak vroucnosti ptáče naivně zapíplo v duši,

ale umlká záhy, nikde nic neodpovídá.

V potoku mrtvé tůně bílými oblázky studí,

syrová, nevzhledná tráva na bažinách bují.

Zpožděné, divoké kachny s nataženými krky

nad osamělým krajem údery vesel plují.

Lysé vrchy zdvíhají vrcholy žlutočerné,

koruny stromů lkají v marné jakés tuše:

Nemohly jsme, ach, zadržet v náruči plaché slunce,

připoutati ho láskou. A což vy, lidské duše?

Slunce, ó slunce, mohlo by nevrátit se někdy,

slunce, ó slunce, mohlo by někdy zapomníti?

Olova tíže na kraj a na dálky popelem padá,

jako by slunce již nikdy nemělo zahořet v kvítí.