SLUNCE SVÉ NAPÍNÁ STRUNY

Před jarem teplý den snivý,

svátek je v březnu slunný,

přes obzor do dálky sivý

slunce své napíná struny.

Prorvou jdem’ v rozjeté hlíně,

nad námi skály visí,

ve vlhkém hlubokém stíně

trochu již vůně se křísí.

Květin však viděti není,

mechy jen žluté, tak žluté,

žluté jen buky kol v snění,

v bezvětří, nepohnuté.

Nevzhlíží jaro se v řece, –

ač je den teplý a slunný,

neslyšet hudbu a přece, –

slunce své napíná struny.