Slunce v dílně.

Když mi někdy do dílny

zlaté slunce slétne,

něco mne tak zabolí,

zírám oknem do polí

na to nebe modravé,

na ty louky květné.

Jako moře zvlněn klas

do zlata se třpytí –

zmlkne chvíli dunivá

hudba mého kladiva,

myslím, jak je dlouhý den

a jak těžké žití.

A pak cítím únavu,

tělo jako zdrané,

ba i perlík pojednou,

sotva že jej pozvednou

ruce moje nad hlavu,

jak se těžkým stane.

Ale pak si vzpomínám

zase na své děti,

jak si hrají před prahem,

a po mraku neblahém

úsměv už mi přes ústa

ze srdce ven letí.

Rostou, rostou jako z vod,

pracovati třeba,

aby práce prokletá

nevzala jim za léta,

po čem se mi zastesklo

pro ten kousek chleba.

Aby černý, dusný mrak

na čílka jim nesed’ –

Bože, jak ten perlík teď

jako stéblo, jako sněť,

pozvednu jich nad hlavou

v jedné ruce deset!