SLUNCE. (V.)

Stromy se listy i květy derou

k doteku tvému. A motýl a brouci

proměnou od zrození sterou

travami ve vzdušný spouští se proud

krovky a křídla rozepnout

v závratný závan tvůj vroucí...

Šípy jsou boží drobní ptáci.

Z ukrytých hnízd

ve výš se v nedohlednu ztrácí.

Ještěrka s hady v líně tekoucích dnech

kamení ve výhně plamenech...

Na pastvinách a u potoků,

vody kde záře tvé skandují blýskavou sloku,

koně se pasou, krav líná stáda

šlehají ohony v strakaté boky a záda.

V ovádů bzukot zní píseň ta,

kterou si monotonně skládá

pasačka, v trávě ležící,

blatouchů kruh již obkvétá...

Zvířena všecka i rostlinstvo touží

ještě být tknuto kouzelným divem

tebou v protknutí živém.

A když se stíny západu dlouží

v lesích, kde šero spí a kam vnikne

zář tvá jak dusný, zlatý prach,

jako když vzdálené echo křikne

v samotách,

traviny v rose a mechy a houby,

jimiž se kořeny žilnaté vroubí

pod obřích sosen rameny,

vůní svou volají ještě

zanikající tvé plameny...

Potok lká, zvoní... Jen v sběleném kamení

do lesa temného z výhně tvé vplývá

pstruh, zkad se vzmrštil, by zlaté tvé znamení

vtisknout dal smělému vzletu, jímž blysk’,

a pak se ztratil zas v proudu, jenž zpívá

v kořenech temných u křovisk...

Daněk tvé světelné schvívání listoví

a vodstva čeká... Hle, kukačka kuká

divným svým steskem. A lesy když odpoví,

důl si stesk opáčí častokrát.

A jak tvá hebká by mávla již ruka,

večerem hladila vše, co jde spat...

Tvůrce, ó životy tkát a tkát...

Od včíra dílo zas pokročilo,

mohutní listy, buk ztemněl a plod

nalil se, zrůžověl, z rybničných vod

rákosí sytěj’ se zelení spilo,

nažloutla pole a v brzku zhnědla,

všecko dle vteřin a plynoucích dnů...

Opeřený pták dorost a vzlét

a pak se ztratil, již ve slunci svítí...

Nesmírný je a veliký svět.

Všecko zrá, dozrá a vše je žití,

jdoucí k smrti v tvém žhnoucím snu...