SLUNCE. (VI.)

Člověče, který tápeš a hledáš,

než se ti v nitru rozední,

nelituj nocí, kdy černou tmou

mlčí svět celý! Bůh, vůlí svou

vysvoboditel jak poslední

sestoupí, naplní duchem, by žilo

surové, nezušlechtěné dílo,

k Slunci ho vznese očistnému,

poslední mohutný vzlet dá jemu...

Básníku, vyčkej, až zanesen smrštěmi

ve kraj, kde květiny zpívají, zřídla,

ptáci, kde věčnost tvá rostoucí křídla

zlíbá, vzduch vášnivě, prudce

v tvůrčí jak muce

naplněn vůněmi, ozony

v oblaku pouhém, jenž pluje a svítí

snům svým dá kosmu let zrcadliti...

Vyčkej též, vědče! Dny minou a roky,

objev tvůj ještě spí v počtu, a z vězení

vyhlíží každého rána i zpívá

budoucí vítěznou píseň,

přechází dlouho a k umdlení

za soumraků i v rozdnění

tragicky těžkými kroky,

doufá a věří, den poslední vyčkává, –

slunce. Tvé světlo! ó světlo! Již poznává...

Vyčkej, ó dělníku! Slzami zmáčený

chléb jenž jsi jídal a v stuchlé své komoře

vzpomínals díla, kam denně jsi vláčený

pro zisk a pro štěstí jiných... Tam nahoře

jednou kdes se svého shlížeje lešení

poznáš, jak úžasně sílí

víra tvá, dále žít, doufat, v tu chvíli

o miliony svých bratří, již touží,

opřen, hle poznáš v den jasný a bílý

cestu všech lidí, jak Sluncem se dlouží,

vede je k jednomu cíli:

ve sluncích žhavých, poledních

života cena jak z obilí sladce,

z úrody duší a z radostné práce

dozrává v lidských žních...