SLUNCE. (VII.)

Ale kam dosud jsi nevniklo, tam

na vrchol činů a v koruny díla,

i tam tvá tvůrčí pronikne síla,

v patách bouřím a mrákotám,

nocím a stínům. Ty, v hlubinách moří,

ve výších, duch kde se objeví,

odkryješ dávná tajemství,

paprsků rydlem v zem vyryješ

tolik svých nezbadaných zoří,

tisíc že duší opiješ

hledáním nových cest, životů, kras,

vítězství, zápasů, smrtí i slávy.

Vítězům duše ty porobíš davy...

Věky k nim skloníš i smutný čas...

Do služby silných, kdož tebou žili,

uzráli tebou a vyvrcholili,

zástupy budeš přibírat

velké a rostoucí duchem a vůlí,

již si dnů zákony nové zkuli

po dobách pokoření a ztrát...

Tvůrče! Ó životy tkát a tkát...

Proměs, vnoř ve svůj var a jas

všecek ten lidský života kvas,

od moře k moři, od hory k hoře,

údolí soumraků, smutku a tuchy

hasnoucí choře,

zažehni mocných křídel duchy

nesmrtné síly,

kteří dlí dosud nezrozeni

v prajádře ohně tvého a čekají v jeho chvění

na svého vtělení chvíli...