SLUNCE VYŠLO!

V propastech, v hlubokých a temných propastech

rodila se ta dlouhá, bezútěšná noc.

Na dalekých obzorech zapadaly hvězdy

a světla uhasínala a v samotách,

kam zraněni my spolu mlčky odešli,

v tom tichu k zalknutí jen bolest zpívala.

Horečkou šílenců veliké měla zornice

ta smutná bolest zapírané touhy,

a hořké bylo její vyhnanství.

Na pustá pobřeží my přicházeli spolu

a mlčící a smutní jsme tu stávali,

a naše oči upírané do dálek

čekáním dlouhým umdlévaly v temnotách.

A tak jsme přicházeli v dlouhých, těžkých hodinách,

dvě duše příliš passivní a příliš doufající,

dvě duše naivní a milující samotu,

diskretní, čistou, oplodňující samotu,

a na první jsme výkřik rána čekali.

Za námi daleko tam hýřil život pohnutý,

vášnivé jeho rhytmy se k nám z dálky vlnily,

frivolní píseň z otevřených oken krčmy,

(výkřiky spilých plavčíků a tvrdý jejich smích,

těch, kteří na břeh vystoupili ze svých korábů

a den a noc prohýřit smějí v městě neznámém)

a před námi na mrtvých vodách půlnoc ležela

a v opuštění měnila se naše samota.

Tak pohříženy v dálkách naší touhy slzící,

a v tajemných modlitbách strachu a úzkosti

nás zastihlo to očekávané a velké ráno.

Jak blesk očišťující zažehlo to v temnotách,

a v plamenech naší vítězné radosti a nadšení

stoupalo ohromné, jásavě planoucí slunce.

Zástupy bílých ptáků je roznesly na křídlech,

ty plamenné požáry naší vítězné radosti,

a naše náruče rozpjaté,

(tak nábožný brahmán svou náruč rozpínal,

když k slunci modlil se na horách)

rozpjaté naše náruče se potkaly

v hlubokém mlčení naší uzrálé touhy.

A to byly ty chvíle velké svojí pravdou,

ty chvíle zázračné, v nichž počala

idylla tvého mateřství

a život, život, život!