Slunce zapadá.

Jen ještě pohled, ještě kmit,

jen slza ještě maličká,

a zmizí chýžka, okénko

a zmizí drahá hlavička.

Zlehounka temna po větvích

jako když napadá,

již umlk’ ševel, tlukot stich’

a slunce zapadá...

A v okénku teď mihnutí

a šepnutí: „Již na věky!“

Chci tisknout oči do dlaní,

však hledím za ní bezděky.

Rád promluvil bych, pokynul,

a divná závada...

jen vzdech se z ňader vyvinul –

a slunce zapadá.

Již vracím se, a v duši přec

ji vidím, slyším: Nikdy víc!

A okamžik – a ztratil jsem

snů nejluznějších na tisíc.

A zdál se mně ten celý svět

jak pustá zahrada:

mráz poslední jí spálil květ

a slunce zapadá...

Čas utíká. Však myšlénky

přečasto nazpět zakrouží,

a často v tichých vzpomínkách

se mysl ještě roztouží.

A často hledí oku vstříc,

jak v dálce uvadá,

však opět slyší: Nikdy víc!

A slunce zapadá...