SLUNCE.

Předek zřel v něm otce bohů – –

Potom na svítilnu kleslo,

když se zvykle na oblohu

zemi ozařujíc vzneslo.

A pak dlouho ideálem byl ten žár, jenž neumírá –

vždyť se zdálo světu málem býti středem všehomíra.

Pak duch ovšem začal bádat,

z mlh že vstalo v dávnověku,

a že stárne, začal hádat,

že lne z nouze ku člověku – –

Že má skvrny na svém šatu,

a že čím dál méně svítí,

a co horší – v děsném chvatu

za jiným že musí jíti.