Slunce.

Poledne v městě... Slunce oranžové

se v mlhu rozpijí... Je smutné, bledé

a bez lesku a jaksi pohádkové,

a velké, plní zlatem nebe šedé.

Střechy se topí v strnulém tom svitu,

tabule oken, dráty podél domů,

pomníky černé, fasád řad a štítů,

koruny zakouřených, mrtvých stromů.

Má smutek barvy věcí ohořelých...

Jak bytosť uvadlá a málo živá,

do zlatě liliových září schvělých

se nekonečností upjatě dívá,

má pohled skamenělé zvědavosti

a v mlhy rozpijí se naslouchavě...

To hory kdesi vzdychly do věčnosti?

Pláč kdesi v lidské rozpoutal se vřavě? –