Slunce.

Já viděl slunce v exstasi svých snů,

to z moře lásky vystupuje,

brod červánků je krví, kudy pluje,

jak eremit na prahu sluje

já po něm ruce pnu.

Pán přibit na kříž, v skráních trny kol,

na ňadrech jeho visí žhoucí,

je vážou k srdci, jež přestává tlouci,

po těle šňůry krve schnoucí

teď v smrti smutný pól.

Jsou sladké hrozny z Engaddi,

pod slunce žárem vrou zrn šťávy;

mé city v jeden žár a oheň taví

tvůj, slunce Golgoty, blesk žhavý

a plný záhady.

V mou skráň krev bije rozňata,

jak trny, jež se v spánky boří;

mé ruce, nohy mé i bok můj hoří

jak růže s ostny, když z nich noří

tvá svatá, Kriste, stigmata!