SLUNCE.

Nad jezerem slunce spočívá,

proud paprsků z něho tu padá,

jak kvočna kdy tělem zahřívá

svá vejce i kuřátka mladá.

To jezero pod sluncem chví se a třese,

jím pozvolna táhne tvoření div.

Jen teplo a lásku, a v neskrotném plese

plod ku světlu záhy se vznese – živ.

Tam na dně semeno mloka dřímá,

tam v úkrytu chvastavé žáby je plod.

Tam hluboký dosud sen mušli jímá,

než zrodí perlu – tu liliji vod.

A všecko k velkému otci vzhlíží

a k přírodě – matce důvěrně lne,

a slunce stále se hlouběji níží,

a příroda s plody k němu se pne.

Ty Praduchu, stojíš nade mnou,

ty jako slunce veliké hoříš,

cos pracuješ rukou tajemnou.

Co ze mne, bože můj, stvoříš?