SLUNCE.

Hle, houští temné,

Co chladný stín nad životem prostírá –

Jaká se to ním zář mocně probírá,

A blahé city vlívá v srdce jemné?

Aj, slunko nám vychází,

A v zoři růžové splývají světy!

A jak se krajem záře jeho proudí,

Budí se genius a ranní květy

Blahonesoucích umek v srdce loudí;

Ranní slunce nás krásou zove

A políbením budí světy nové.

Výše se vine,

Na obzor nám neznámé dalekosti;

Nad horami – hle! vítězně již plyne,

A žhoucí plane blesk v jeho světlosti!

My vděčně jen cítíme,

Co jeho zář v poblesku nám podává,

Oko však klesá – moc samu nezříme,

Smrtedlný hled jen smyslnost poznává;

Nadzemská moc tam žije,

An pravda se v posledním slunci kryje.

Však běda, již zachází! –

City blažené v srdci nám zbudilo,

A bleskem svým noc ducha zapudilo;

Končí se pouť. – Má slza je provází!

Jak se loučí milostně!

Jak se tam rdí nad horou v tichém mžení,

A celou krajinu posívá zlatoskvostně,

Loučíc se v posledním políbení!

Ach, – láskou u večer zachází;

Jdi s Bohem! Slza má tě doprovází!