SLUNCI.

Ó mé slunce, zlaté, bělostné,

nehnuté a klidné, radostné,

usměvavé, tiše milostné

k naší malé zemi, k jejím tvorům všem!

Staříčku náš se zlatými vlasy,

ukolébávaný po vše časy

písní vod a šumícími klasy,

dítětem svým bujným, nepokojným dnem.

Nevýslovně dobrý, moudrý králi!

V perlách, zlatu z nedohledné dáli,

osvěžený, orosený vonným snem,

plný záře, krásy přicházíváš sem.

Usměješ se kříži na kostele

bílých dědinek i zakouřených měst.

Odrazíš se stejně od čepele,

kterou vráží v prsa nepřítele

divě rozmáchnutá, vražednická pěst.

V parcích paní líbáš bílé růže,

současně však staneš u kaluže

za obvodem velkoměstských tvrdých bran.

Jako hosté od sklizených stolů

jdeš si prohlédnouti hospodářův lán,

abys zítra na bitevním poli

pro kroužící radost hmyzu, lačných much

házelo své zlato do zejících ran.

Ó ty nepohnutě klidné, zlaté!

Ó ty dobré, usmívavé, svaté!

Tajemná a věčně žhavá lodi,

která za sebou již věky vodí

planety své, země, polopuklý vrak,

na nějž utekl se lidstva smutný rod.

Tepla prameni i zimy, žízně, vod.

Králi počasí a zemských pásů,

všemohoucí dárce sladkých jasů,

jemuž ve tvář čapku drze hází mrak.

Sluho, jenž dnu steleš zlaté lože,

prostřeš na ně růží nach i kmentu běl.

Nejkrásnější, nejslavnější bože,

jakého kdy člověk na té hvězdě měl.