Slunci.

V němž vše se rodí, dýše, žije v plese,

v němž všecko skryto – vůně, barvy, tony,

jichž chvějí se v tvém spektru visiony,

ty, děde velký, k tobě zpěv můj pne se.

V tvém úsměvu se příští růže třese,

jek dravců budoucích a moří stony

a nezrozených duší miliony,

jichž chaos v jednom paprsku tvém hne se.

Ty sobě sám jsi od pravěku vznícen,

nebeský ohni! Jako pohan prvý

já zbožně klečím, před tebou v prach sřícen.

I až mé srdce zalije se krví,

ty usměješ se, v díře mojí lebky

pak broučka zlíhneš, květu kalich hebký.