SLUNEČNÁ PÍSEŇ SV. FRANTIŠKA.

Kdys František šel svatý

rozkvetlou Umbrií,

byl láskou Boží vzňatý

a píseň zapěl jí:

Nejvyšší, Všemohoucí

a dobrý Pane můj!

Jen Tvá je chvála vroucí

a každý dík je Tvůj.

Ba, člověk není hoden,

by Tebe jmenoval,

ach dovol, abych Tvými

Tě tvory zbožňoval.

Zvlášť Sluncem, bratrem krásným,

jenž přináší nám den,

halí se pláštěm řásným,

jsa Tobě podoben!

I Lunou, sestrou tichou,

jež září na náš sen,

hvězdami, jež jdou za ní,

bud, Otče, veleben!

Buď chválen sestrou vodou,

jež je tak stydlivá,

tak pokorná a vzácná

a všechněm prospívá!

Buď žehnán bratrem ohněm,

jenž plaší černou noc

a radostně nám září

a chvátá na pomoc.

Buď chválen matkou zemí,

jež nosí, živí nás

a rodí těžké plody

i květy zářných krás.

Buď chválen bratrem Větrem

a Vzduchem, Oblaky,

Východu plápoláním,

Západu zázraky.

Buď žehnán všemi těmi,

kdož nepřátelům svým

pro Tebe odpouštějí

s úsměvem laskavým.

Kdo snášejí svou slabost

a tiše v bolu jdou –

ti budou odměněni

Tvou rajskou korunou.

Žehnán buď sestrou Smrtí,

jíž nikdo nevyhne –

ó, toho nerozdrtí,

kdo věren vůli Tvé!

Ó, chvalte mého Pána

pokorou každý den –

i z večera i z rána

Bůh budiž veleben!

Když Svatý takto zpíval,

zmlk’ pták a proud a les

a naslouchal a kýval –

a potom hymny příval

se vznášel do nebes.