Sluneční hodiny.

Hodiny jsou sluneční

na zdi zpola zbořené,

suchý kaštan nad ní ční,

vyvrácený z kořene.

Ticho je tu... Mraků kmit

snuje se jak pavučí,

starý dům je jako skryt

v křivých stromů náruči. –

A tak stejně den co den

rafije se točí stín,

jako hlemýžď unaven

v ciferníku u hodin.

Ostrý v den je svítivý,

jindy skorem nevidný,

když den chmurný, deštivý,

ponurý a nevlídný.

Ať je bouř, či ať je sníh,

vydány tak větrů hrám,

mají něco v zvycích svých,

skorem jako člověk sám.

Mnohdy jak by tvrdě spal

v močál bídy stopen duch...

Ale přec zas musí dál.

Světlo, volá, slunce, vzruch!