Sluneční paprslek

Sluneční paprslek, jak by se bál,

plíží se podlahou do jizby dál.

Jakoby po špičkách do síně vtáh’

po šeru, po chladu, po zimách.

Sluneční paprsku, šlehni mi v hruď,

co mi tam umřelo, zase mi zbuď!

Co jsem kdy miloval, co jsem měl rád,

zahřej a zadýchej, nech mi to vzplát!

Cesty jsi vyzlatil, mhy strhal teď,

květem jsi obalil prastarou sněť.

Venku je jaro a děti jdou k hrám –

což mám být na světě smutný dnes sám?