SLUNEČNICE.

Přes živé ploty vesských zahrádek,

u domků železničních hlídačů

svou zlatou hlavu zvedáš vysoko

ku zlaté tváři slunce, květino.

– Jak bylo to v té luzné Helladě,

když na Olympu palác bohů stál,

a bozi k dcerám lidským vcházeli?

Byl jednou jeden starý řecký král

a ten král spanilých dvé dcerek měl,

z nichž jedna, zlatovlasá Klytie,

milenkou byla boha Helia,

jenž řídí zářivý vůz sluneční.

– Však láska jest jak voda nestálou

u mužů aspoň, a jak svědčí dál

los zlatovlasé bědné Klytie,

i milci z nebes nejsou lepšími:

jde zemským luhem krásný Olympan

i shýbne se pro lepou květinu,

utrhne, přivoní a odhodí

a již se dívá zase po jiné.

Klytie sestru spatřil Helios,

tu bledou, černovlasou Leukothe,

na neštěstí tvé, bědná Klytie,

jen spatřil ji – a s bohem, Klytie!

Žár jeho lásky, kdysi milý tak,

se stal ti mukou, neboť vědělas,

že hřeje jím teď bledou sestru tvou.

A přišly sny, a přišly vzpomínky

a všecky daly pít ti trápení.

A po známých když místech kráčelas,

jako bys bosou nohou stoupala

po trnoví, jež neslo růže kdys...

I šla jsi k otci, bědná Klytie,

a lásku sestry prozradilas mu,

i rozpálil se starý otec král,

a za živa dal zakopat svou dceř,

tu bledou, černovlasou Leukothe,

s ní hanbu domu i tvou žárlivost.

Pak čekala jsi toužně, Klytie,

na vršku, kam kdys k tobě přicházel,

kam přijít musil... A bůh nepřišel.

Tys viděla ten zlatý jeho vůz

spět slavně modrou smavou oblohou,

a tak jsi teskně po něm zírala,

že zmdlela šíj i oči ztrnuly –

on jel a přejel, k moři dálnému

spěl drahou svojí – a tys čekala...

Chlad noční do tvých vlasů rosu sil,

a vítr vlas tvůj zlatý rozcuchal,

tys nedbala a čekala jen dál.

Jen hlavu zmdlelou otočilas tam,

kde růžoprstá ranná Jitřenka

ohrady vrata měla otevřít...

On vyjel, azurnou jel cestou svou,

a ty jsi hlavu po něm točila,

tesklivým zrakem svým chtíc zachytit

jen jeden smavý pohled nebeský –

však marně... Zajel k moři dálnému

a zmizel... a tys dále čekala.

Pak smiloval se – útrpností tou,

jež almužnou je lásky zmizelé,

a proměnil tě, dívko, v květinu –

los pozemšťanů, kteří do styku

jedenkrát přišli s vládci Olympu...

Však v tobě žila láska tvoje dál,

a dál jsi zlatou hlavu točila

po zlatém voze svého miláčka...

Ó Klytie, už dávno nejede

ve zlatém voze plání nebeskou

tvá láska, světlovlasý Helios;

už dávno zhynul nesmrtelný bůh,

spust Olymp, zašel navždy dávný čas –

ty nevíš to a zlatou hlavu svou

otáčíš po tom prázdném povozu,

a když ti znikne s očí za hory,

šíj teskným smutkem dále nakláníš,

ó Klytie, a tak se díváváš

přes živé ploty vesských zahrádek,

od domků železničních hlídačů,

z dob jiných, jiných krajů, jiných lidí,

vždy ještě vzhůru, symbol lásky té,

jež lidi, bohy, věky přetrvá

a o svém hoři němě hovoří...