SLUNEČNICE.

Již potratilo kvítí pestré šaty –

studená jeseň krajem letí;

jen slunečnice štíhlé okvět zlatý

pne se v povadlém révy snětí.

Stojí, – an kol ní všechno hyne,

leč jak je smutná! ó jak tichá! – –

Kdy širokým se listím větřík vine,

sirotek opuštěný vzdychá.

V líci tak jasné jindy stín se šeří,

kolem se zlaté vlasy chvějí...

Kdo neztratil, co draho, neuvěří,

jak vadne srdce beznadějí! –

„Mým idealem zlaté slunko bylo,

a jemu v oběť květu mého čas,–

můj hled, kam jen se dráhou naklonilo,

velebil jeho kouzlaplný jas.

Kdo zví, že věrna po celé jsem žití

své vidině, – ji v dálku sledujíc?

Dnes ještě zlaté světlo na mne svítí,

a mine plachý den – pak nikdy víc!

Jediný mrazný dech – a v mojí tváři

tu slza vonná stuhne v led;

neslétne včelka víc, by v teplé záři

z kalicha mého pila med.

Až jaro zbudí sestry mého kmene,

zlíbá jim slunko zlaté vlásky, –

v té chvíli sladké žádná nevzpomene

zhynulé touhy, – mrtvé lásky...“