SLUNEČNÍK.

Byl z atlasu a krajek celý

a z perleti měl rukojeť.

Jak její vlas, tak zlatoskvělý

a hebounký, jak její pleť.

Když s matinkou do ulic vřavy

ji před soumrakem vedl zvyk,

všech mužů k ní se zvedly hlavy

a pohled žen děl záštím žhavý:

– Toť rozkošný je slunečník!

Leč ona, jako jedle štíhlá,

vždy chladnou pýchou zářící,

před zraky mužů jen se mihla

jak střela šumnou ulicí.

A marně blouznil útlocitný

a mnohý rek a výtečník

svůj obraz před ní kouzlil třpytný,

bylť jako pevnost nedobytný

ten atlasový slunečník!

Ó co jen měla pošta lásky

za pýchu její v odvetu,

co květů, vzdechů plné svazky,

co ód a sladkých sonetů!

Však nad tím vším jen s pohrdáním

se zkřivil růžový ten rtík,

neb nad vši dvornost s lásky ždáním

jí vzácným krajek překládáním

byl dražší její slunečník.

Však časem v letním odpoledni,

když v park si vyšla potají,

kde po cestách jak chodí jedni

se druzí vážně dívají:

Tu v místech, kudy křížem spějí

pod keři srovnanými v šik

dvě cesty v pestrém lidstva reji,

vždy trhl sebou v ruce její

ten atlasový slunečník.

Tam jinoch snivý v milém chladu

a stínu svěží zeleně

vždy končil svoji promenadu

a verše čítal nadšeně.

Tam v její srdce nudou zprahlé

šíp sladké první lásky vnik’,

že proti touze neobsáhlé

jak hračka bezmocným byl náhle

ten atlasový slunečník.

Ó lásko, jak znáš hlavy másti,

ty čarodějko zchytralá,

jak hravě učíš léčky klásti

na srdce světa neznalá!

Ó ty jsi sama nastrojila

tu léčku svůdnou v jeden mžik,

že její malá ručka bílá

jak náhodou jen upustila

ten atlasový slunečník!

Ach, kterak vzchopil se, když zhlédl,

že padl na skropenou zem,

jak dvorně sklonil se, jej zvedl

a podal jí ho s úsměvem.

Tu ona k jemně zardělému

jen zašeptla: – Dík, pane, dík!

Však ostatní, co řekla jemu,

to všecko sluchu zvědavému

již zastřel její slunečník.

Oh lásko, lásko! Od té chvíle,

když bledý měsíc vycházel,

jak šťastné, v houštinu se chýle,

dva lidi na lávce tam zřel!

Ruch města, listů šepotání

a z dáli vodotrysku vzlyk

jim k sluchu nedolétl ani

a marně lkal o slitování

ve vlhké trávě slunečník!

Co byl jim svět, co lidské řeči

a poznámky úst závistných,

když láska ze dne ke dni větší

jak výheň plála v prsou jich!

Zde v tomto žití boji tuhém

má pouze v ní vše blaho vznik

a jim se zdál být život luhem,

kde v štěstí jediným jich druhem

byl atlasový slunečník.

A zatím letěl čas jak střela

a při tom chvatu on, ó žel!

pro samou lásku klidně zcela

na svoje zkoušky zapomněl.

Však papínek, muž k milování,

ač méně hladký společník,

bděl zaň a – přijel z nenadání.

Oh, jak tu kvílel v jeho dlani

ten atlasový slunečník!

Pak v radosti, že milovaný

a drahý syn se nalezl,

bez vyslyšení druhé strany

jej chladně domů odvezl.

A aby v srdci nevzplál znova

cit lásky, – našel již se lík,

neb doma dokončila slova

a vlídná ruka tatínkova,

nač nevystačil slunečník.

A konec této historie?

Ten vždy je týž a jediný!

On spokojen a šťasten žije,

jest otcem četné rodiny,

však ona vzpomínek se děsí

a vzdychá: – O, ten nevděčník! –

má migrénu a hlavu věsí

a z dlouhé chvíle spravuje si

svůj atlasový slunečník.