SLUNEČNÍMU PAPRSKU V ZIMĚ.

Do pustých plání, zasněžených niv

proč přicházíš, ó svědku jarních chvílí?

To není zem ta, již jsi líbal dřív

a hořel duhou v rose jejich květů:

jí v zimu sotva holé stromy zbyly,

sníh, jenom sníh teď v pustých polích je tu

a ptáci, již tu pěli za rána,

jsou pryč, skřek jenom slyšíš havrana –

ó sirá je to vdova sklamaná!

Ó přisel’s pozdě, příliš pozdě teď,

tak jako v srdce schladlé mrazem světa

se marně vrací nová láska zpět:

ó najde led tam, kde dřív květy plály,

jen pláč tam najde místo zpěvů léta

a hroby snů, jež z jara se nám zdály:

kde mládí je a zpěvy skřivana,

kde sladcí snové lásky za rána?

Ó sirá je ta duše sklamaná!