Slunečný den.

Ó věčné slunce, v jara tiché vůni

vrať zase lidstvu šťastné doby ony,

kdy příroda své svaté pěla tóny

v sen Hellady a bozi stáli u ní!

Já lesem šel a kolem hnědých tůní,

kde v suchém listí kvetly anemony

a modrým okem fialek květ vonný

se díval v kraj, jenž zamyšlen se sluní.

A mně se zdálo písni při skřivánčí,

že matka země staré tóny hledá,

že Nymfy zřím, jak na palouku tančí,

kde starý Faun se ukryl do křoviska

a rákosím, v němž voda spala hnědá,

zrak jeho chtivý žádostivě blýská – –