SLUNEČNÝ DEN V JESENI.

Mě nic tak v duši nedojímá

jak sluneční den v jeseni,

kdy list ti padá před očima

a v poli teskné mlčení.

A kdy jen slunná zář tě mate,

jež chvílemi i zahřeje,

jak když je dosud léto zlaté

a mládí, štěstí, naděje.

A v snění vždycky skolébá mě

ten bledý úsměv Jeseně,

že ku známé jsem vešel dámě,

jež umí vést si vznešeně.

Ta milá, bledá trpitelka,

ó, bože, jaká proměna!

se nesvěřuje s hořem, nelká

pro léta štěstí ztracená.

Ne, sedí tiše, bez pohnutí

a v proudu živé zábavy

se do úsměvu stále nutí,

dál šinouc hovor pátravý.

Chce dokázat, že šťastna, mocí

a bojí se, by pohled zlý

snad nestih’ stopy dlouhých nocí

a slzy, které nedoschly...