SLUNEČNÝ DEN

Klid všude. Slunce lije na peron

své jarní proudy. Chvíle ospalá

v zapadlém nádraží, kdy tichý den

průzračný nad širokým obzorem.

Tu čekám samoten a vyhlížím

na louky sluncem zatopené, v nich

skupiny olší v dálku tratí se

a potok zpola vyschlý pod mostem

se blýská, jako střepy zrcadla.

Jen kavka křikne, a jen písku pád

po střeše plechové, jen jednotvárný

se ozve telegrafu klepot, jen

šum květin, které kropí zelinář.

Mír všeho nehybný mne dojal tak,

jak jenom lesy s mrtvým výdechem

ukrytých malin. Ve mně ležela

nezlomná touha: mnoho vykonat,

mé myšlenky a touhy, přání všecka

jak lesklá háďata se přišla hřát

do ticha srdce, kde se křížily

paprsky toho květnového dne.

A louky bujně kvetly, květy šuměly.