Slunko zalilo krvavým závojem hory,

Slunko zalilo krvavým závojem hory,

dav stál tu u sochy a modlil se.

Druh nezřel druha, boháč chuďasa

a větřík svorně vlasy pohrával;

hle! hlava sochy teď se zachvěla!

Já ruku našel teplou vedle mne,

z ní oheň ssál, a chorál mocně pěl

a dozněl, ručku vymkla z mé,

já viděl nachem růže s líčka plát –

Ni slůvko nevyplulo se rtů nám.

Teď šumot byl a davu vlnění;

já ještě hled jsem zachyt’ poslední,

tak tklivý, bolestný a zmizela,

jak kvítko, vichr když je uchvátí.

A umíráčkem znělo klekání.