Slunný den.

To není, co teď padá v líchy,

kamkoli zraky upnete,

jak mihotavý úsměv tichý

chorého v loži dítěte.

To jako velká štěstí záře,

radosti síla hojivá,

se přes lán, luh, přes země tváře

kolem a kolem rozlívá.

A zlatem plá a hrá to všudy,

široké cesty, pěšin pruh,

kmen štíhlých stromů, zeď i hrudy,

všecek ten chvějící se vzduch.

I sedlák, který s dvěma voly

lán oře, pluhem rozrytý,

svůj poprášený kabát v poli

celý má září politý.

A jak je vidět, v jakou dáli!

všecko se zdá tak blízko být,

i dálné vsi, i les, i skály,

ve slunci svítí jejich štít.

Kočáru svitnou letné osy,

jak jen v ně padne záře lesk,

a s holí jak jde cestou kdosi,

šlehne to časem jako blesk.

Ve blízkém městě v tomto mžiku

v jasných, hle, rysech chrámu věž,

i hodiny na ciferníku

na zlatém, zářném hádat chceš.

Té štěstí záře! Však je z jara,

a víš hned, zkad se pramení,

tak šťastný, jak teď země stará,

každý je ve svém – tvoření!