SLUNOVRAT

Já vím, že jaro jde. A první zavonění

fialky u zdi už únor ucítí.

Už po půlnoci uslyší kuropění,

kdo bdí jak smrt u lůžka nebytí.

Uslyší bít hodinu slunovratu

v ledovou ocel nebe jako v štít.

Uvidí hvězdy v konstelaci zvratu.

Jak hoří v noci mrazivé hvězd třpyt!

Nestojí naše hvězda nad Betlemem

a studený je, domove, tvůj chlév

s jeslemi prázdnými. V příbytku vyvražděném

schnou stopy, s kterých umývají krev,

jako by nikdy nebylo Spasitele,

jako by nikdy nezrodil se král

té zemi s olámanou korunou v svém čele

hor ztracených a vyloupených skal,

jako by pastýři, jimž stáda rozehnali,

ztratili víru ve znamení hvězd.

Modli se, chudobo: přijď království tvé, králi.

Přijď, hvězdo naše, ukazatelko cest!

Přijď, slunce, v naši noc, která nás dáví,

jak plesnivina opuštěný dům.

Naplň se, střepe, starým vínem slávy

a starý pohár pozdvihne Bůh k svým rtům.