SLUŽEBNÍK.

Ve chvíli první, v hrůzy okamžik

jím vichr úzkosti a strachu,

pobiječ mužnosti vší, prudce smyk’.

Jak rozběhnou se stáda zvěře,

když náhle, ze sna probuzená,

svým vnitřním zrakem uzří zdaleka,

že zem, bohyně rozvášněná,

své srdce zdvihá plamenné

a bije ním ve sloupy kamenné,

až sesouvá se klenba odvěká –:

tak úděsu pln, strachu bledého

k východu skočil, vytrh’ dvéře,

by křičel, volal o pomoc.

Jak nad polárním krajem šerá noc

však chodba stála tu a studeně

mu, hostu obtížnému, pohlédla

v úžaslé oči, líce ubledlá

a zívla zdlouha, znuděně.

Čas trčel v ní jak nože rukojeť

ve hrudi zchladlé, proklané.

Kampaně jeho navždy prohrané! –

Vrh’ kolem ulekaný hled

několik vteřin stoje na váhách

jak nade srázem bledý sebevrah,

než tělo své, šat duše zbytečný,

v rozmachu prudkém shodí po skalách –

Pak bledě usmál se jak tajný hřích,

smířený zármutek, a bled a tich

se vrátil. Zámek zuby zaskřipěl.

Bolestně pokoj v líc mu pohleděl.

Stůl dlouhý, zdá se, teskně vzdych’.

Knihovna voskovaným plátnem

si zakrývala smutnou tvář

a po sklu oken mléčně matném

jak bílá slza tekla zář.

– Nu stalo se – – A těžce sed’

ke stolu němému a rukou hodil

poslední sbohem takto dávaje

života svého puklé lodi

plující kamsi do kraje.

– Vždyť vlastně vždy se toho bál,

tu chvíli tušil, čekal – pocit měl,

jak by již zítra ostrou lžicí

měl zajet ve vřed hnisající

mu lékař pro rozkladný jed.

A přece šel jak slepec se svým psem,

za svojí touhou, za vidinou věd

bolestně cestou klopytaje

o její prohlubně a taje,

omámen horečnatým snem.

Jí žil jen z noci noc, den ze dne

srůstaje jako s trámem hřeb.

Nebylo odpočinku, oddechu.

Nebylo klidu, chvíle jedné,

by tajemná a svůdná, neznámá,

s bílýma, vztaženýma rukama

se nevznášela, bouříc krve tep.

Šli druzi s tváří usmívavou

za mincí tančící a denní slávou.

Potkali, potřepali jeho plec,

s úsměvem díce: učenec,

jakoby řekli: snílek, bláhovec.

A kolegové na ústavě? –

Úsměšným měříce ho zorem

volali z dálky: Fuj, fuj, páchneš morem.

Zas naočkoval’s právě

půl tuctu morčat, krys?

Však jeden z nich děl vážně kdys:

To večer bylo. V dálce kdesi

z proklaných mračen, na stráň, lesy

prameny žhavé krve stékaly,

co na východě hrůzně, němě

na probořená prsa země

spiklenci šeří – stíny – klekaly.

Tich’ pták i potok. Ledových hor témě

jak bílé, skrvácené tělo

na kříži marných stesků pnělo.

Vrch, údol, pole, země celá

v posvátné hrůze tiše klekala,

jakoby již již Pána čekala.

A duše člověka se v hrdle chvěla,

s Ním potkati se, uzřít chtěla,

a jeho příchodu přec lekala.

A přítel děl: Je každý odborník

jakýsi tichý blázen, maniak,

jenž ze stmělého koutu na přízrak

strnulý upřel zrak.

Je nový jakýs mučeník,

vyhnanec země, poustevník.

Kdes v samotě své, na ostrohu,

jen kořínky a kobylkami živ,

sní o svém němém, tvrdém bohu,

na zázrak čeká, velký div.

Hřmí život kol. Pták každý jásá

s cimbuří hradů, stromů hořících

vstříc životu a slunci vítězně.

Květ se sukének průhledných

smích drobnou dívčí rukou střásá,

i ve své smrti voní líbezně.

Jde světem věčná, snivá krása

podobna zamyšlené princezně.

A vášeň, rudý posel boží,

líc v závoj krásy zahalenou,

vysoko pochodeň svou zapálenou,

vše vede k svatebnímu loži.

My bledí touhou svou a smutkem,

jak hosté choří se žaludkem

sedíme u života plných stolů,

žízniví věčně, věčně hladoví.

Jen my v podzemním jakéms dolu

jak spřežení vychrtlých volů

jdem’ v kruhu, úzkém kruhu,

dle bičující vůle Pánovi.

Je život to? – – A tehdy druhu

s bezděčnou zhrdou, povýšeně děl,

co západ rud’ a sinavěl,

jak na obrazech rány Kristovy:

Jsi sláb jak mroucích dech – Jeť třeba

pro lidstvo, jeho vývoj do věků

víc než jen lásky, vína, chleba.

Nad všední ideály množství

– já nebojím se toho slova –

své stavět, nejvyšší, co možno člověku.

Svůj plamen živit znov a znova.

Jít za svým cílem, za snem v daleku,

kdes nad námi – Své míti božství,

mu sloužit, klanět se a trpěti

a pro ně na oltářích hořeti

pomalou, všední, prostou obětí.

A padneme-li někde cestou – nuž,

zbělalé naše kosti kterýs muž

přec jednou najde, dojat, tich

dál, jistěj půjde podle nich.

Leč přítel šklebil bledý ret:

Děkuji za chorob svých diagnosu

i za léky – Snad tobě stačí –

Než svatozář tvých proroků

mně milejší však píseň ptačí,

květ, hvězdami jenž k ránu políben,

slov lidských libá směna,

dech jara čeřivý, snivá žena,

jež mysl jímá vždy jak zvláštní sen.

A nemám chuti hloupým králíkem

být na pitevním stolu pokroku,

pod koly jeho triumfalných vozů

drcenou kostí – jakýms mezníkem,

kam by si nástupce můj klidně sed’ – –

A chef, druh starší, přítel mnoha dnů,

zamlklý oráč sousedního pole?

Když přijel z oné země velkých snů

a moru černého, zde na tom stole

rozprostřel s pýchou jejich zásobu

jak lovec hrdý kože žíhané,

triumfy lovů svých a nudné číhané.

Chef dlouho mlčky stál, zrak dychtivý

k nim upřev, na šperk třpytivý

jak zamyšlená žena ve skříni.

Pak pravil po svém drsném způsobu:

Máš hodně zvířátek těch – Hraj si s nimi.

Leč pozor! Nezasviň mi síní – –

Víš – já – – Nu, kdyby se mi malheur stal,

dám výstrahu – a vezmu veronal. – –

Jak v náměstí, kde náhle za rána

vypukla vzpoura dávno čekaná,

na první výstřel, úder zvonu

s hukotem temným, v divém shonu

odkudsi zdola, ulic kanály

se valí davů dravé přívaly –:

tak k němu vzpomínky ty, vjemy

se náhle sbíhaly – jak horká krev

ku zraněnému místu z puklých cev.

A jako velký přítel lidu,

jenž konečně se, s pláčem, odhodlá

pro slávu příštích dnů vést lid svůj na bodla,

tak tesknoty pln, němých vzlyků,

odvahy vnitřní, velikého klidu

naslouchal zmatenému křiku

těch řadících se, divých šiků,

těch vzpomínek – – Pak vstal a pevně psal

na bílý papír: Nechoď nikdo sem.

Morovou ránou proklán jsem.

A bílý list ten, tečku nutnou

za větou svojí – závět smutnou –

smrtelný ortel – výkřik varovný

připíchl zvenčí na dvéř pracovny,

to víko rakve své, kam za živa

poslední chvíle svoje zazdívá.

Jak duby, temných lesů žreci,

tajemně v modlitbách svých utichnou

před náhlou střelnou ránou zločinnou,

tak mlčely teď všecky věci.

V hlubinách ticha plula pracovna,

když pomalu, až skoro líně

bral štíhlou láhev z lesklé skříně,

ji vážil na rukou.

Tak ona královna,

zrak stopený v řas černém stínu,

vyprahlé pouště mstivé dítě,

plod hrozný svého života a klínu,

zkoumala v rukou jaksi roztržitě,

než chladná jako led a celá bílá

kojence toho přiložila

pod prsa tuhá, čarovná.

A ticho bylo, jak když v šerý dům,

k pokladnám jeho s paklíči,

s lampičkou, ostrým revolverem

podzemních chodeb němým šerem

jdou přikrčení lupiči;

jako když smrt, stařena slepá,

pomocník krutý kata-času,

popustí v poslední již okamžik

oběti hrdlo, aby u postele

zaslechla, zapsala si bděle

křeč těla, duše vzlyk.

A ticho – Pitvorný jen trpaslík

do hodin zavřen kulatých

stříbrnou hůlčičkou svou klepá

po jejich schodech zubatých.

A v hlavě, kdesi uvnitř, vzadu

hučení tupé, temný šum

vod jakýchs, dálných vodopádů

a v srdci mrazení velkého chladu.

V tom ťuk a ťuk – – Hlas sladký ženy

v lichotný samet, měkké hedvábí

milostné něhy obestřený

jak májových večerů půvaby:

Již pojď, můj přísný poustevníku,

jenž mne dnes ani nepolíbil – –

Již šest, již pojď, jak’s ráno slíbil,

mých komnat vzácný návštěvníku,

cizinče sladký, kouzelníku

nejčistších divů z večera – –

Jak náhlou bouří puklé veslo

s láhvičky tíhou rámě kleslo,

skla rozbitého tenké lupínky

se třpytily jak vodní bublinky.

A znovu ťuk a ťuk – šept hlasu

jak šelest uzardělých klasů:

Již pojď, znavený kněže vědy,

mé zralé krásy žneci bledý.

Ať prostřed davů, v jasu ulic

tvou ruku k mladým ňadrům tulíc

přítiskem celého tě cítím blíž – –

Jak nahý vykřičník tu vypjat stál,

vzdech, jímž se chvěl a zalykal,

v ohradu zubů zamykal.

Znov ťuk a ťuk: Již vejdi za svou laní,

myslivče zamyšlený, do šera.

Den celý v nyvém, teskném lkání

tě hledala po lesích, stráni,

jak luna svoji tichou krásu

ve vodách kouzelného jezera.

A ťuk a ťuk – – Pak ticho náhlé – –

vzkřik divý ubíjené zvěře –

zoufalá rána v kruté dvéře –

ston dlouhý – zaúpění táhlé – – –

Běž, moje milá, domů běž.

Pomoci, zachrániti nemůžeš – –

Ne, ne –! To přece pravda není,

být nemůže – – To sen tvůj – hrozný klam

vzrušené mysli – představy jen běsné –

vidina divoká – – Ó, milý.

Otevři – Vpusť mne tam –

Ret smrti zlíbáš shnilý –

Zbytečně, bídně zhyneš též –

Ať, ať – Oh, ubohý – – Tak sám a sám –

bez slova těchy, pohlazení –

tak zrazen vším – tak opuštěný –

O, bojovníku umučený,

můj padlý ochránče – – Moc trpíš již – –?

Ó příjmi přispění své ženy. –

Ulehčí, zmírní hroznou tíž.

A bledé květy rukou vije

po dveřích, pěstmi, čelem bije,

šílená, dřevo nehty rozrývá

a slzami se zalívá.

Jdi, domů jdi, má vdovo-ženo –

Tam na kolébce položeno –

květ uzardělý, svět náš celý –

děťátko – hošík náš.

Óh, robátko mé – nalomená

větévka – snů mých smutná pohádka –

po tobě teskná památka – –

Ó malý, osiřelý hoste.

Več útlý duch tvůj, tílko vzroste

v té ruce přeražené, prosté – –?

Velikou lásku, velkou něhu máš.

Je, smutnou radost, na nich skolíbáš –

Podepřeš, vzpřímíš, zulíbáš –

Ne, ne – – – A v nohou podlomena,

jak jehně těžkou pěstí sražené

se vzlykem klesla na kolena

na dveřích ruce vztažené.

Jak dušiček den šedý, bled

stál s druhé strany, krátce vzlyk’

jak dobře zasažený bojovník,

jak v plamenech svých mučedník.

A slabé ruce k nebi zved’,

zalomil, prudce spial,

až každý kloub v nich zapraskal,

a na dvéř čelem spoleh’.

Pak smutně děl, co hlas jak z hrobu zněl,

křik pohřbených za živa v dolech:

Chceš uvidět mne – – –? naposled – – –?

Chceš na chvíli mou jedinou

rozkvésti bledou květinou

naproti oknům v ulici – – –?

Či vzít mám veronal – – – můj veronal – – –?

Ne, ne – – – Naproti oknu v ulici

strnulou, bledou náměsičnicí

mu rozkvetla, zmučenou světicí

opřenou v mdlobách ke stěně.

A vzhůru zřela, dlouze, upřeně,

co slzy po tváři se valily

a žhnuly, ssály, pálily.

Podoben mrtvolnému přízraku,

zjevení v šerém oblaku

v otvoru černém okna stál

a ruce marně vztahoval.

Tu ston se z úst jí vyrval nelidský.

Na dlažbu klesla, vzlykala

a přes chodník se smýkala.

Jakoby hřeb mu rezavý

kdos nákle vrazil do hlavy,

ven vyklonil se, o rám opíral.

Pak rychle křídla okna zavíral

vykřiknuv: Sbohem – Na vždycky.