Šly Touhy a Naděje.

Šly Touhy a Naděje, hořely jako pochodně v zdvižených dlaních,

a šero duší nám plnily k obzorům ztraceným v dálkách. –

Šly od bran měst starých a hříšných a zoufalých, v pochodech táhly,

šly od bran měst sklíčených věčně tisíci nepřátely...

Ti neviditelní číhali ukrytí v stínech a ve všech koutech

a za všemi stromy a ve vlně každé a v reflexu luny,

na prohřátých pláních a na křižovatkách tak lstivi

a ne nepodobni smrti, mávali těžkými křídly,

že pochodně tuch a nadějí v obzorech rozsvícené,

jich plameny lpící na očích drahých lidí, na čelech lásek,

na tvarech milých věcí, na smutku rodných krajů

i na dnech příštích, zděšeny bolestí pohasínaly. –