Slyš, tuláče, hochu snědých tváří...

Slyš, tuláče, hochu snědých tváří!

divoce dnes tvoje oko září;

je to závist, je to pomsta svatá,

nebo strach; ej, snad se bojíš kata?

Ne, jsem junák, kata nebojím se;

stejno mně, mřít v salaši neb v Tise,

na vysokém právu, v nízkém srubu,

nebo někde v starém lesa dubu.

Vše mi jedno; jako černý hrozen

v širém poli na slunci jsem zrozen,

máť do čerstvé vložila mě brázdy –

bez taťky jsem, bez chaty i gazdy!

Déšť mě umyl, hrom a blesk mě křtily,

medvěd s vlkem moji kmotři byli;

zbytek húně, bědně rozdrolený,

s cárem z kytle byly moje pleny.

Pán se ke mně nechtěl otcem znáti,

místo chleba dát, chtěl bičovati,

místo vína krev mi v ústa ronil,

místo lůžka do lesů mě honil.

Odrostl jsem jako liška šerá,

hlad jsem trpěl z rána do večera,

skalní doupě měl jsem za obydlí,

divno-li, že city v ňadrech stydly.

Nuž, co mohu ztratit? Svět ten dračí

týl i hlavu, hruď i srdce tlačí;

nač otrocky snášet tíži dravou?

zabím ho, a potom dolů s hlavou!