Ó, SLYŠÍM TEBE, AMOSE...

Ó, slyším Tebe, Amose, v čas děsný,

kdy oči pokojných zří v úžase,

jak za pochodu kvítím zdobné Vesny

vše v smrtelném je, hrozném zápase,

jak děla, bomby hřmí a duní temně,

když národ s národy se utkává,

že hrůzou zachvívá se sama země

a zkázu věstí rudá záplava –

Ó, slyším, Jane Amose, Tvá slova,

jež těšila kdys Tvůj i cizí lid

a nyní z hloubi věků těší znova:

By duše v bouřích zachovala klid

a vzpomínala, Bůh jak všecky zmatky

zas pokolením k dobru obracel –

i vrah když boří chrámy, školy, statky,

by věrný naděje své neztrácel.

I bezbožníky, jakých svět náš hostí,

zval z temnot k účastnění na světle –

neb aspoň věrným přidal zkušenosti,

jak jíti k budoucnosti rozkvetlé.

A kdož ví, snad ty hrůzy, spousty, zkázy,

jež královstvím a lidem nesou zlí,

nám ohlašují, naděje že vzchází,

že Bůh z nich lepšího cos vykouzlí. –

Cos nade všecko lidské pomyšlení,

jak nyní nad pomyšlení je běd,

cos velkého, co země tváři změní

a z pekla vřavy vznese k Bohu svět...

... Ach, domýšlím sen naděje Tvé, víry:

snad nyní pozná svět dům satana,

zlý úklad jeho nade všecky míry

a jaká proti němu ochrana –

že víra v Prozřetelnost (toť Tvá slova)

chce v sobě mít i moudrost člověka,

a ta že radila a radí znova,

vše síly spojit zblíž i zdaleka,

je zcelit, ztmelit v svazek nerozborný,

že ani satanáš ho nezruší.

Snad zázrak zjeví se: i Slovan svorný

bát že se nebude svou o duši!