SLZA (I)

Na kolenou jsem klečel

před tebou

a vzpínal

svých rukou zbožné sepjetí

k tvé kráse krutě klidné, nehybné,

k těm očím sladkým,

velikým,

hnědého žáru,

v pobledlé tváři, měkké,

vrkočů rozpoutaných v černém rámu –

v kovovém tichu noci bezhvězdné,

jež studena

šla venku v ulic mrtvých spleť,

bez slova, necitna...

Já k tobě zřel

při svitu lampy mdlém

a jeho žlutých, kalných reflexích,

jež střely

jas smutně nyjivý

na úběl lhostejný

tvých rysů,

jak ve snu ztrnulých,

v nichž – rána zející! –

ret rozpuklý a krvavý

se lehce zachvěl,

tak náhle,

a oko blýsklo

teď zlatem roztaveným –

teď, ústa má kdy zžehla

tvých rukou jemnou gracii

polibkem...