SLZA (II)

Kdy ústa má

tvých rukou jemnou gracii

polibkem zžehla,

tvé paže nahé

sepjalo v pouto sametové,

vnořilo v kalich

opojných vůní,

na lůžko vrhlo

rozkoše žluté,

na oltář Afrodity

mou hlavu těžkou, bolestnou,

s tím nekonečným pohledem,

tak teskným,

jak děcka nemocného,

když touží ucítit’

na tváři chorobné

laskání drahé ruky –

na ňadra svá

jsi strhla mě,

na ňadra rozpálená,

bouřící,

a oko mé

se zavřelo

pod vlahou tíhou

polibku tvého –

a čelo mé,

tak ledové a voskové,

skropila

hořící slza.