Slza Twardowského.

Co se mračíš? přece dosti

vína měl jsi na vybranou,

a to děvče dnešní noci,

tuším, bylo ještě pannou!

Duchové z všech živlů říše

byli včera tvými hosty,

nebes výš ti dala hvězdy,

moře tůň své všecky skvosty.

A tvá touha stále roste

nesplněna, neskojena;

nestačí ti výhra v kartech,

plný džbán a kyprá žena.

To sám bůh by tobě sloužil,

umění mé vyčerpáno,

za tvou duši malichernou,

věru, to je příliš dáno!

Co chceš zase? Jesti lépe

rozmazleným sloužit dětem!“

Twardowski hned hlavu vztyčil: –

„„Co chci? Dnes chci letět světem!““

„Letět světem? Dobrý nápad!

nuže rychle, má se státi.

Vidíš mrak ten na obzoru?

to svůj plášť zřím větrem vláti!

Letí ke mně! letí ke mně!

Vyhoupni se rychle vzhůru!

Já juž stojím. Chyť se pláště!

A teď v chmuru! do azuru!“

Twardowski se vyhoup’ na plášť,

Satan chyt’ jej kolem pasu,

a juž v mračno hřměli letem

s mhou a větry do zápasu.

Letí jako vloček sněhu,

letí jako květu pýří,

plášť jich mračny jen se mihne

jako křídlo netopýří.

Letí mlhou, letí výše

nad údolí, vsi a nivy,

až kolem nich rozvlnil se

hvězd roj divý, skotačivý.

„„Což ty hvězdy!““ Twardowski děl,

„„níže leť, chci lidi vidět!““ –

„Chceš-li – ale nevím věru,

zdaž se nebude pán stydět!

Nebo noc je“ – a tu přitom

šklebí se ďas pohrdavě...

„„Níž!““ Twardowski zahřměl znovu.

„Nad městem jsme nyní právě.“

Rázem loď jich klesla níže;

v jarní mlze čerstvě padlé

Twardowski zřel život města,

všecko jako ve zrcadle.

Viděl sály plny lidí

v sterých světel bujném plání,

i též krčmu, kde nad číší

sám se truchlý piják sklání.

Viděl, jak se valí zlato

z rukou hráčů na hromady,

i též, kterak v chladné jizbě

děti chudiny mrou hlady.

Viděl hanbu, na kobercích

jak se válí celá nahá,

i též dívku, která v slzách

živůtek svůj strhnout váhá.

Ale jejich vzdušný koráb

proč se náhle v letu staví?

„Proč si velmožný pán vzdychnul,

smím se ptát, co tak ho baví?“

„„Dále, ďase! rychle dále,““

Twardowski tu zahřmí vztekle,

„„co zřím, to by zatřáslo mnou

i v nejhlubším, sedmém pekle.

Nuže hleď! Tam jizbu chudou

v mlze oko rozeznává,

děti klečí, matka noční

modlitbu jim předříkává.

Nevidíš ty smavé tváře?

neslyšíš ty dětské hlasy?

Matko! druhdy na dobrou noc

mně též křížkem žehnala jsi!

Dál, Satane!““ – „Nelze dále,

nelze, pane; cos nás tíží,

čím to, že náš plášť se stále

k oné chýži více níží?“

„„Dál, Satane, rychle dále!

mně to srdce drtí, láme!““

„Cos nám vadí – plášť náš klesá!

Hola! rychle! juž to máme.

Věru hloupost! Snadno mohla

unésti nás na záhubu:

vy jste plakal, slza vaše

uchytla se na obrubu.

A ty slzy – mají váhu...

níž nás táhla neustále,

sfouk’ jsem ji – jak hvězda letí...“

A zas hřměli mraky dále.