Slza.

Padla hvězda v bílé noci

s nebes hluboka,

z hloubi ňader slza stkvoucí

tryskne do oka;

pohasnula nad propastí

hvězda jako sen:

slza tvoje temnem žití

nepohasne, dále svítí

dále v noc i den!

Zachytí se jako perla

chvějíc na řase,

jako hvězda, třeba v duši

v půlnoc stmívá se,

třeba nebe nadějí tvých

celé pod mrakem,

třeba zmítá bolesť nitrem,

z ní to svitne novým jitrem

jako zázrakem.

Je to vůně duše tvojí

puklé v rudý květ,

je to nard, jenž zlatý stéká

na listy a snět;

jest to moře, jímž uniká

bolu lidský duch,

kam se azur nebes níží,

kudy v těžké chvíli shlíží

v srdce lidské Bůh.