SLZA.

Ni u nás nebylo jináče

než po tradici u praděda,

náš rod prý nikdy nepláče,

ať nejkrutější rve ho běda.

A táta vzpomínal tuze rád

mně leckdy kovářskou tu zkázku,

kdy s lidmi čerti chodili hrát

a často prohráli sázku.

On též chtěl jednoho popadnout

a v kleštích minoutku třímat,

perlíkem těžkým lidský soud

mu slavně do kostí vhřímat.

A moh’ by mít čertík i kontrfej,

jakou pan správčí náš nosí,

ryšavou bradu, znáte jej,

a oči jak dvě žahadla vosí.

Též moh’ by jak on divě lát

a šlehat palaškou kolem,

když za oráči z rána v chvat

uhání k dohlídce polem.

A to bys viděl, synku, rej,

jak by se hekavě svíjel,

jak bych já přikládal divočej

a rány, jež rozdal, zpět mu vbíjel.

Tu smál se tatíček, vždycky smál,

leč jakby hořklo cos v tom smíchu,

pak zhasil kahan, uléhal,

po bok mu usnul jsem v tichu.

A byla tenkrát dlouhá noc,

v té procit jsem znenadála,

vzlyk někdo jakby o pomoc,

v tmě moje dušička se bála.

Vztyčím se, dětskou ruku mdlou

směr pravý chvilenku šálí,

v tom hmatám tvář čís navlhlou,

na dlani plamen mne pálí.

Tak jenom slza zlé bolesti

v tmě kradmo z očí se láme,

a po té slze v neštěstí

my z rodu se poznáváme.

A třeba víc jich nebylo

než jedna jediná v žití,

to srdce, jež ji prolilo,

věčně ji žehnouti cítí.

A třeba příčiny nezjevil

ten hrdý pláč heroický,

zač slzu takou’s vyronil,

to nejsvětější bývá vždycky.