Slza.

Napadly sněhy vysoko,

v oknech všade bílý květ,

v jednom jen ústa pro oko

vdechla bránu v zlatý svět.

S prokvětlou mrazem kadeří

v chýši sám to šeři stěn,

dívčinu zírám s mateří,

zlatý předou měký len.

Na krbu oheň vesele

září, temně lampy svit,

kolovrat hrčí, s kůžele

hbitá točí ručka nit.

Písnička, jakou zpívají,

sladce zní mi, smutná však,

do taktu k tomu kývají

hodiny své „tak, tik, tak“!

Zanikla píseň tesklivá,

bledne dívčí náhle líc,

spanilá ručka umdlívá,

nehrčí už kolo víc.

S hedbávné řasy slzička

v bělý padla jasně klín,

s blankytu jako hvězdička

ozařujíc noci stín.

Proč as jí očka zronila?

zpomínkou-li dána, snem,

sudby-li zlobou skropila

čistý toho roucha lem?

Štěstí či blahé tušení

zakalilo divčí zor,

tesknota, náhlé rozchvění,

bezděčný-li bolu vzdor?

Obrazu to-li drahému,

svěcená-li tužbě snad,

mrtvému to-li živému? – –

otázek se točí had.

Odcházím s dumou tajemnou,

jako zimní noci sen,

zdá se mi, jakby nade mnou

toho vyzněl ňádru sten.

Nad mladí klestí zelenou,

z níž mi záhy sprchal květ,

nad žítí dráhou zmatenou –

bez naděje v zlatý svět.