Slzičky.

Zem kryly noci mrákoty –

šla Matka boží s Golgoty.

Páž Janova ji vzpírala,

neb hořem Panna zmírala.

Šla s hory, kde pněl za viny

Syn její mezi zlosyny.

A plakala a plakala,

až krev jí z očí kapala.

Tam skála krví vzplanula,

kam těžká slza skanula.

Ta vypučela poupětem

a zkvetla rudým rozkvětem.

Když přišli blíže ku městu,

vstříc vyšlo dítě na cestu:

„Ach, Matko boží, Matičko,

Ty postoj se mnou maličko.

Rci, Tvůj kde Syn je laskavý,

jenž nemoc očí uzdraví?

Ten prosbě vroucí povolí:

ať už mě očka nebolí!“

„Víc nevděk už ho netíží, –

mně Syn dnes umřel na kříži.

Však Bůh kde divu neděje,

tam pomoc matky přispěje.

Ať sama zmírá v neštěstí,

lék pro dětí má bolesti.

Květ utrhni si slziček

a potři víčka očiček.

Zrak chorý divem ozdraví

a bolest tebe ostaví.“

Hned na slib boží Mateře

tak činí dítě v dověře.

A divem zdrávo – z povděku

ctí Pannu v zbožném pokleku.