Slzičky.

U Sázavy domek,

Kolem domku sádek;

Sádkem tím se vine

Potůček jak hádek;

U potůčka volše,

S volše kvílí ptáče,

Sádkem bloudí dívka

Hezounká a pláče.

Proč pak, dívko, pláčeš?

Což pak se ti stalo?

Což pak tě, dušinko

Dobrá, rozplakalo?

Opustil tě milý?

Nebo máti milá?

„Ach já sem se sama,

Sama opustila!“

Plála ke mně láskou,

Já ji ctil jen lehce;

Teď k ní láskou hořím,

Ona mě již nechce.

Ach, co já teď zkusím!

Nechtíval sem chtíti,

Nyní muset musím –

Tak se zná čas mstíti!

Každou nemoc přece

Více léků zhojí;

Jediný, ach, jenom

Zhojí bolest moji.

Zapomenouti mám

Na Julinku moji,

Nahradit si ztrátu,

Ztrátu jednu dvojí.

Nezapomenu já

Na Julinku moji,

Ach, mou bolest ani

Věčnost nezahojí;

A kdybych přec na ni

Dlouho nezpomenul,

Naříkal bych potom,

Že sem zapomenul.

Již sem přestal věřit,

Již sem přestal doufat,

Nechci žíti déle –

Běda! mám si zoufat?

Ach, já musím žíti –

Ach, co já tu zkusím!

Nevěřím, nedoufám –

Milovat však musím!