Slzná vláha.

Z potoku, jenž rodné luhy pojí,

vznášejí se z rána mlhy šedé,

jak holubi u velikém roji,

do dálky jež dálné touha vede.

Ale nejsou holubi to siví,

ani mlhy nesoucí se v nivy,

slzy jsou, jež nebe v roušky stáčí,

slzy dětí, po matce jež pláčí.

Po matičce v hrobě za horami,

ony bez ní v cizině jsou, samy,

jen ty v mlhy přešlé slzné stesky

v dálku letí na hřbitůvek veský.

Na hrob její do trávy by klesly,

aby s jara chudobky v ní zkvetly:

kvítí nepěstěné, kvítí chudé,

s žíhanými lístky krve rudé.