Slzy luny.

V tajemný bol se půlnoc potopila,

a luna dojmuta osamělostí,

tři žhavě hořké slzy vyronila,

jež v noční klín dopadly – do temnosti.

Zachvěl se květ a noční temno slouchá,

koho božská rosa oblažila.

První krůpěj vnikla v nebezpečné

květy, kterých pěstí rhododendron;

běda včelce, jež z něj rosu pila,

běda tomu, kdo ty medy zkusil –

šílenost se v jeho ňádra vryla,

temná noc se nad ním rozhostila,

duši pokryly mu mraky věčné! –

Druhá krůpěj, kterou luna slala,

skanula do ňader kvílící vióly

a vióla v snění

započala pění,

že se příroda tou písní rozplakala,

že se v tajemném tom bolu zakochala.

Do ňader lastury třetí krůpěj padla

v požehnané chvíli – a ňadra usvadla.

Ale z bolesti té v luzné noci

zrodila se perla tou nemocí;

perla věčná, hvězda svatá –

shasla luna touhou zňatá –

shasla bolest; krásné ráno

bylo perlou nám podáno –

a té perly jitro krásné

to nám nikdy neuhasne.