Slzy Vyšehradu.

Truchlí skála Vyšehradu

i ta její troska šedá,

hledí dolů ve vln vádu,

starou slávu v hloubi hledá,

starou slávu české země,

velkost, sílu, nadšení –

V smutnou odvet pouze temně

bouří vody šumění.

Svědek starých, slavných časů

zírá truchle v naši dobu,

zdeptanou v prach vidí krásu,

vidí ponížení, mdlobu,

vidí, kterak řetěz svírá

matce Praze hruď i bok,

bez moci lev chabý zmírá

nečekaje na útok.

Když to vidí skála stará,

v tvrdé ji to hrudi bolí,

ať juž vonné květy jara,

ať sníh leží po vůkolí,

zachvěje se zádumčivá

ve své hloubi věčité

a proud těžkých slzí splývá

po tváři jí vrásčité.

Vyšehradu slzy svaté

na kamenné jeho líci

z jara jsou to květy zlaté,

v zimě jíní; při měsíci

v záři hvězd se smutně lesknou. –

Poutníče, jenž kráčíš kol,

pochop aspoň myslí tesknou,

mrtvé skály němý bol!