Slzy Vyšehradu. (II.)

Kdy, Bože, boj ten bude vybojován?

Zas nový nůž nám na hrdlo se brousí;

v hře hazardní je sázkou vždycky Slovan,

a ten, kdo vyhraje, ho klidně rdousí.

A vlastní děti trpce pochybují.

Jich otci zázrak stvořili – proč děti

jak třísky, člunky papírové plují

po proudu, o své já se musí chvěti?

Což věčně Evropě jsme trnem v oku?

Proč zrovna nás zlý osud klínem vrazil

do hrdopyšné Germanie boku,

by naším posláním pych její zmrazil?

Jest Prozřetelnost s účelností jistou,

že praděd musil přes tři kráčet řeky?

Že na hranici Hus mřel s duší čistou,

jak bílá labuť hřmící v příští věky?

Že spát jsme musili a vstáti opět

a světu ukázati svoji sílu?

Či máme teprv epopej svou dopět? –

Proč chabá ruka nezvedá se k dílu?