Slzy Vyšehradu. (IV.)

V tom těžkém, dlouhém boji odvěkém,

v němž stále zápasit náš musí lid,

jen proto, že chce svým být člověkem,

svou hájit myšlenku i vlastní cit,

v tom boji, vsled jejž Evropa by celá,

jen kdyby chtěla, pochopiti měla,

jen krátký najít asyl, krátký klid!

Žel, sveřepost svou tyčí tuří šíj

a neuznává nejsvětějších práv.

K nám mocný, vnitřní volá hlas: Dál žij!

Máš vlastní svět i život, vlastní mrav!

Jak těžko chápat, těžko rozeznávat

je tomu, kdo zvyk žezlem moci mávat

a haliti se ve přesily háv.

Však vznesme srdce! Nad ten boj a shon

buď prapor pravdy, prapor síly vzpjat.

Ves nesouzvuk pak splyne v jeden tón,

jenž učí lidstvo v boji vytrvat!

Ať soudí čas, ať soudí práce ducha!

Co po tom, celá Evropa že hluchá,

když chce se Slovan o své právo rvát.

My všichni v nové doby zaplání

to cítíme, co nelze urvat nám.

My stále nevěříme v klekání,

leč v jitra žalm, jenž čeliti má tmám.

Náš základ pevný sluje lidskost ryzí

a komu pojem svobody je cizí,

ať zmlkne – Čech si zvyk’ vždy býti sám.